Povodně a my

Máme za sebou dramatický čas povodní. Nakonec to pro nás skončilo dobře a snadně, ale přípravy jely na sto procent – stát se mohlo kde co.

Pro jistotu jsme tak jako město svolali povodňovou komisi ještě dříve, než to byla naše povinnost. Rozdělili jsme si role v přípravách (čištění toků a vpustí, kontrola oblasti, komunikace s potenciálně ohroženými obyvateli, komunikace vůči celému městu). Dali jsme dohromady kontakty hlavních aktérů, ať jsou všichni hlavní aktéři ve spojení. A pak začala práce především monitorovací a komunikační.

Komunikace je zpravidla můj rank a bylo to tak i tady.

• Město díky novému webu a aplikaci dostalo o dost efektivnější nástroje než dříve.

• V provozu je výstražný informační systém (rozhlas na sloupech), který v případě nouze běží i bez proudu. Ten šel mimo mě, nicméně příště by mi přišlo vhodné hlásit buď jen to akutní, nebo informovat, že jde o zkoušku.

• Udělali jsme i věc, kterou jsem chtěla už před nějakou dobou, a to udělat z nepřiřazeného městského čísla krizovou linku (které jsme říkali linka povodňová, ať to nezní tak krizově).

• Najeli jsme na cca pravidelné hlášení jednoduchým jazykem a se stálou vizuální podobou, ať je to jasné, přehledné a rozpoznatelné. Nehlásili jsme nijak zvlášť čísla a průtoky, ale prostě lidsky: jaký je stav, co očekáváme, čeho se obáváme, jaké kroky se dějí a budou dít. Doufám, že se lidé cítili jistě a informovaně, s důvěrou, že kdyby se něco zásadního dělo, včas se to dozvědí.

I když se „nic dramatického“ nedělo, obrovský kus práce odvedli jak dobrovolní hasiči, tak Technické služby, samozřejmě i městská policie a další. V jednu chvíli jsme začali poptávat dobrovolníky, včetně počátků škálování, aby dobrovolníci či jejich případné sekce měly vlastní koordinátory. A tady nastalo to, proč Roztoky všichni milujeme – energie lidí přišla naprosto okamžitě a spolehlivě. Nabídek jsme během chvíle měli asi 150. Situace mohla mít dramatičtější vývoj, ale nakonec to bylo v klidu a dobrovolníky jsme využili jen na jednu stěhovačku a dva obědy pro hasiče a TS (díky, díky) a následně je oslovilo muzeum na pomoc se stěhováním zpět provizorně vystěhovaných expozic.

Pro mě byla situace o to zajímavější, že jsem do soboty večer byla na vzdělávacím kurzu v Budapešti, takže jsem to řešila na dálku a byla prakticky úplně odkázaná na technologie a tok zpráv z terénu jimi zprostředkovaný. Ale tým města v tomhle fungoval skvěle. Samozřejmě jsem byla připravená okamžitě sednout na vlak, kdyby se situace zkomplikovala, což jsem nakonec v sobotu večer, tedy o den dříve, než jsem měla v plánu, udělala.

Celkově z toho mám hrozně dobrý pocit. Umíme se rychle nastartovat, potřebné nástroje máme nebo improvizujeme a šlape to. Naštěstí v našem městě nakonec šlo v podstatě o cvičení, nic dramatického nebylo třeba a díky za to – ale i cvičení je potřeba.